Nic není věčné... Každý život nevyhnutelně dospěje ke svému konci. Na začátku je mnoho radosti, ale konec vždy provází zármutek a prázdnota. Truchlení vyžaduje čas a prostor a cesta ke smíření bývá dlouhá. Život zvířete je ve srovnání s tím lidským pouhým okamžikem. Ale i po tak krátkou dobu je nám náš čtyřnohý přítel věrným společníkem a zaslouží důstojné sbohem. Jaké by ale mělo být...?
Usilovala jsem o vytvoření místa, které navozuje atmosféru tiché meditace o návratu zvířete k přírodě a splynutí s ní. Příroda vzniká a zaniká, obrozuje se a umírá každý den. Smrt je přirozenou součástí života, stejně jako by měl být tento dům přirozenou součástí krajiny. Snažila jsem se vytvořit prostředí, které bude příjemné, lidské, klidné, intimní, upřímné a bez přítomnosti patosu, uklidní emoce a napomůže smíření.
Umístění bylo pro projekt naprosto stěžejní. Hledala jsem místo v Libereckém kraji, protože na severu je pouze jediné krematorium a to v České lípě. Chtěla jsem vybrat pro projekt místo, které by bylo dobře dostupné, ale zároveň trochu ztracené, tiché, klidné, v krajině. Nakonec jsem takové místo našla kousek od centra svého rodného města Turnova. Ten leží na největším dopravním uzlu v okolí. Promatorium tak dokáže své služby nabídnout širokému okolí. Turnov je malé město v srdci Českého ráje. Má přibližné 15 000 obyvatel a leží na řece Jizeře. Zvolená Bukovina je jednou ze třinácti částí města Turnov. Toto katastrální území o rozloze 2,8 km² leží v ohybu řeky Jizery. Na hřebeni ostrohu se nachází místní části Kobylka a Bukovina. Ostroh je pevně ohraničený řekou. V nejvyšším bodě už cesta dál nepokračuje, je to jako konec krajiny. Dál už je jen ostrý spád, hranice konce. Kde tedy příhodně uctít konec života než tam kde končí krajina.
Krajina je tichá a ladná. Jemné křivky se vlní, proplétají a vytváří půvabné krajinné obrazy, které se nám mohou často skrývat. Krajinná architektura pak může být jakýmsi rámem, díky kterému se můžeme mimo jiné kochat vystavenými fragmenty okolní přírody.
K R A J I N A
Stojím uprostřed lesa... Místo voní listím a smůlou. Krajina je tichá a klidná. Vítr konejšivě odnáší méuspěchané myšlenky dál. Stojím v borůvčí a slyšet je jen šumění listů. Stojím v borůvčí a čas plyne okolo mě...
S M R T
Smrt patří v současné společnosti k tabuizovaným tématům mnohem více, než tomu bylo v minulosti. Navíc místa jako jsou hřbitovy, smuteční síně či krematoria generují vnitřní napětí, které nás leckdy až nepříjemně a pateticky upozorňuje na přítomnost smrti. Možná právě kvůli této emočně vypjaté atmosféře se takovým místům často vyhýbáme. Musí ale tato místa navozovat nepříjemné pocity? Nemusí. Je to právě krajina, která dokáže smrt tak něžně odlehčit. Vůně lesa a jemný vánek ševelící ve větvích přináší klid a odnáší všechny starosti daleko.
O B Ř A D
Obřad... jak by měl vypadat? Konec krajiny je i místem, kde končí život. Tělo milovaného mazlíčka se opět stává prachem, vpíjí se do lesa a stává se jeho součástí. Až se majitel na místo vrátí, připomínkou mu nebude žádný malý kamenný náhrobek, ale celá krajina.
Popis stavebního řešení
Stavební řešení stavby a drobných krajinných zásahů není konstrukčně ani technologicky příliš překvapivé. Výjimečnost mého návrhu se ukrývá v koncepčním zpracování zvoleného území Bukoviny a ve využítí jedinečné metody kremace mrazem. Proces je něžný k tělu i pozůstalým. Promace není energeticky náročná a na rozdíl od žehu může probíhat bez dlouhé přípravy stroje. Umožňuje mi tak pracovat s jinou formou obřadu.
Ve světě pohřebnictví se stále více mluví o kremaci zmrazením neboli kryomaci. Světovým označením procesu je ,,promession.“ Název je inspirovaný italským výrazem pro slib, který má odkazovat k příslibu větší ekologické odpovědnosti.Proces vyvinula švédská bioložka Susanne Wiigh-Masak a v roce 2001 si ho nechala patentovat. Proces „mrazivého spalování“ je zatím ve vývoji, ale už teď ho organizace UNESCO doporučuje, jako možnost ekologického pohřbu. Nezpůsobuje znečištění vody,ovzduší ani půdy. Promace má spoustu příznivců a 95 zemí už projevilo zájem o využití tohoto způsobu nakládání s ostatky. Některé státy na promaci připravují svoji legislativu již nyní.Proces promace je ve všech ohledech etický. Probíhá zcela automaticky, pohyb s tělem je omezen na nutné minimum. Při teplotě - 196 °C tělo zkřehne natolik, že nemusíme používat žádný násilný způsob jak ho rozložit na částečky jako kremulátor, ale postačí pouhé vibrace.
Zmrzlá těla jsou roztříštěna pomocí přizpůsobeného stroje na stimulaci svalů. Pokusy s prasaty ukázaly, že zmražení jejich těla trvá přibližně 60 min a poté méně než minutu jemného třepání, aby se změnilo na prach.
Ten se pak může rozptýlit nebo se ukládá do hloubky 30 až 50 cm. V této části půdy dochází k aerobnímu rozkladu, který má rychlejší průběh. Po 6 až 18 měsících dojde k úplnému rozložení ostatků. A protože prach je zcela nezávadný a při promaci nedojde k poškození tkáně, jedná se v podstatě kompost, který ať v zemi či rozptýlený na povrchu vyživuje okolní půdu.
Pro porovnání kremace žehem vyprodukuje asi 160 kilogramů oxidu uhličitého a do ovzduší unikají i toxické látky – v jednom krychlovém metru spalin může být až 200 mikrogramů rtuti. Žeh probíhá přibližně 90 minut při teplotě okolo 700 - 900 °C, takže vyžaduje vysoké náklady na energii. Nevýhodou klasického pohřbu je, že se ostatky ve velké hloubce obtížněji rozkládají, což spolu s unikajícími toxiny znečišťuje půdu a ohrožuje podzemní vodu. Zároveň se do země pohřbívá v zimním období velmi obtížně. Při „spálení těla mrazem“ uniká jen dusík, který beztak představuje 78 % atmosféry a všechny škodlivé látka a kovy jsou před umístěním prachu do urny odděleny.
Kremace mrazem také přispívá k řešení problému s ubývajícím prostorem na hřbitovech. Při běžném pohřbívání do země je minimální tlecí doba 15 let, u zvířat 10 let, než se může s hrobem jakýmkoliv způsobem manipulovat.
