experimentální meditační prostor na bunkru nazvaný „místo pro natékání ducha“
dřevo, sklolaminát, polykarbonát, kov
Místo mezi lesem, cestou a kostelem, taky Ještědem.
Místo, kde se čas zastaví, hluk utichne, rozhledy sílí.
Myšlenky naplňují člověka.
Místo, kde jsem sám.
Kde mi samota nevadí. Jsem sám sebou.
Po pěšince dojdu k lávce, vystoupám do místa pro natékání ducha.
Jsem tu.
Jsem tu já a můj prostor, prostor pro zastavení, pro myšlenky, pro sebe sama.
Vnímám světlo, které nás spojuje s nekonečnem vesmíru.
Světlo, které zvědomuje relativitu naší existence.
Světlo, které ukazuje denní dobu, také roční období a čas, který plyne.
To světlo, které je všudypřítomné a je možná podstatou našich životů.
Jemně odizolován od vnějších vlivů transparentní bariérou. Být sám a zároveň cítit okolí. Do nebe pohled čistý.
Místo, kde vnímám. Medituji. Jsem.
Experimentální stavba z dřevěných latí, konstrukce oplášťovaná sklolaminátem, zastřešená polykarbonátem. Low–cost řešení.
Postavili jsme ji během dvou dnů na bunkru. Ve čtyřech lidech v slunci i mrazu. Touto instalací znovuoživujeme lehké opevnění. Poukazujeme na problematiku nevyužívaných mnohých těžkých železobetonových objektů, které jsou v lesích v pohraničí skoro na každém kroku.
Tento objekt je mou první realizací a je pilotním projektem k dalším objektům. Navrch si myslím, že v této uspěchané době a zároveň době, ve které nás trápí celosvětová pandemie, je obrovsky důležité moci se zastavit v prostoru, který nám tuto možnost dává. Zastavit se, zamyslet, nadechnout.
Autor: Kristyna Dvořáková, FUA TUL